Marketing-Gesellschaft Oberlausitz-Niederschlesien mbHMarketing-Gesellschaft Oberlausitz-Niederschlesien mbH

Stručné dějiny Horní Lužice

Horní Lužice je zajímavá země. Vklíněna mezi pahorky Lužické vrchoviny (Lausitzer Bergland) na jihu a bažinaté údolní nivy Schradenu, vřesoviště a borovicové lesy na severu si dokázala ve stínu mocných sousedů po staletí uchovat svou kulturní svébytnost. Na rozlehlém území vítají návštěvníka dvojjazyčné tabule s názvy míst. Jedná se o srbská místní jména. Dnes patří k národu Lužických Srbů, který je úzce příbuzný s Čechy, ještě asi 40.000 obyvatelů žijících převážně v trojúhelníku měst Kamenec (Kamenz), Hoyerswerda a Budyšín (Bautzen). Je to jediná skutečná menšina v Německu.

Jejich předkové sídlili po staletí na úrodných spraších přírodní oblasti Bautzner Gefilde. Zatímco historikové vycházejí z toho, že Slované přišli do sídelních oblastí povětšinou opuštěných Germány v souvislosti se stěhováním národů kolem roku 600, svědčí archeologické nálezy o podstatně pozdějším osídlení. Podle nich se předkové Lužických Srbů přistěhovali do země teprve o 200 až 300 let později, takže k setkání Slovanů a Germánů zřejmě již vůbec nedošlo. Vedle svých vesnic si budovali hradiště obklopená hradbou, do kterých se uchylovali v případě hrozícího nebezpečí. Ještě dnes se tyčí tyto impozantní stavby u Ostro, Loga nebo Schöps.

Tento vývoj svébytného mocenského uspořádání byl přerušen počátkem 10. století, když se Germáni obrátili směrem na východ. Poté, co Jindřich I. dobyl slovanská centra Polabských Slovanů a založil v Míšni vysoko nad Labem hrad, požadoval o něco později také od Milčanů kolem Budyšína odvádění poplatků.

K povinnostem křesťanského panovníka však patřilo také šíření křesťanství mezi pohanskými národy. V roce 968 byla po vleklých jednáních zřízena tři tzv. lužickosrbská biskupství v Meziborech (Merseburg), Žíči (Zeitz) a Míšni (Meißen), spadající pod arcibiskupství v Děvíně (Magdeburg). Za duchovní správu Milčanska byl zodpovědný míšeňský biskup, který si za to směl ponechat desátý díl poplatků odváděných králi. O tuto zemi však měli zájem také polští a čeští sousedé. V roce 1002 musel Jindřich II. uspokojit rozpínavost polského vévody, Boleslava I. Chrabrého, a dal mu lénem Milsko. Po nezdařeném tažení v roce 1004 změnil král Jindřich II. svou strategii a přenechal hrady Ostrusna, Trebista a Godobi (G öda) v roce 1007 míšeňskému biskupovi. Doufal, že tímto darem posílí vazbu regionu na říši. Nato přepadl vévoda Miesko I. hrad v Míšni, rozbořil ho a pobil celou jeho posádku. Teprve Budyšínský mír uzavřený v roce 1018 přinesl jisté zmírnění napětí do sporů provázených zčásti pustošivými loupežnými taženími. Milsko a (Dolní) Lužice však zůstaly přesto Polsku. Teprve králi Konrádu II. se podařilo v roce 1031 po vítězství nad vévodou Mieskem II. získat území nazpět a udělil ho v léno markraběti míšeňskému. V roce 1076 propůjčil zemi lénem českému vévodovi Vratislavovi II., poté, co ji předtím zase odebral markraběti míšeňskému, který se proti němu vzepřel. Vratislav dal zemi v roce 1084 jako svatební dar svému zeťovi, saskému hraběti Wiprechtovi z Groitzsche, který vládl zemi až do roku 1108 z budyšínského hradu Ortenburgu a ze všech sil se zasazoval o rozvoj země. Dědictví po Wiprechtovi nastoupili poté západně od Labe Wettinové, zatímco Horní Lužice byla v roce 1135 opět připojena k Čechám. V roce 1143 ji získala ještě jednou míšeňská markrabata. Císař Fridrich Barbarossa ji poté udělil v souvislosti se svou politikou sbližování s Čechami jako říšské léno znovu českému králi. S výjimkou relativně krátkého období let 1254 až 1319 měla země zůstat trvale až do zániku staré říše v roce 1806 součástí Českého království.


S hrady a kostely, systematicky rozmístěnými po celé zemi, přicházeli také kupci. Podél via regia, u přechodů přes řeky, na svazích hor a u podobných překážek zřizovali svá centra, která se často stávala zárodky pozdějších měst, jako například Budyšín v Seidau u přechodu přes Sprévu nebo Zhořelec v oblasti Lunitzké nížiny nedaleko slovanské vesnice Gorelic zmiňované již v roce 1071. Velká cesta byla tepnou Horní Lužice. Po ní táhli po staletí kupci a obchodníci ze západu na východ a dopravovali své zboží ze Španělska a Francie přes Vratislav až na Kyjevskou Rus a do Ruska.

Postupně se obrysy země rýsují ostřeji. Listina z roku 1144 obsahuje zmínku o provincii Záhvozdí (Zagost), nacházející se jihovýchodně od Zhořelce kolem Zawidówa (Seidenbergu), která je součástí Budyšínska, takže lze předpokládat, že pozdější Horní Lužice již tehdy sahala až k řece Kwise (Queis). Hlubší nahlédnutí do teritoriálních poměrů umožňuje takzvaná Hornolužická hraniční listina z roku 1241, ve které jsou vymezeny příslušné zájmové oblasti mezi králem českým a biskupem míšeňským. K jejich sporu došlo proto, že každý kníže prosazoval svými vlastními prostředky budování země. Biskup Bruno II. zřídil například v roce 1213 kolegiátní kapitulu v Budyšíně, s jejíž pomocí se mu podařilo postoupit směrem na jihozápad do Stolpenu. Místní jména jako Bischheim nebo dokonce založení města Bischofswerdy jsou očividným dokladem jeho kolonizačních aktivit. "Panovat mýcením" bylo heslem doby. Pod vedením jednoho šlechtice přišli do země za účelem klučení sedláci z Durynska, Bavorska a (Dolního) Saska. Také lužickosrbští sedláci se podíleli na přetváření země. Na konci této epochy byla země rozdělena, všude byly založeny vesnice s typickými záhumenicovými plužinami. Také většina měst i oba kláštery Marienthal a Marienstern (Mariina hvězda) vděčí za svůj vznik tomuto obrovskému rozmachu. Pouze na skrovných písčitých půdách na severu pozdějších panství Hoyerswerda a Muskau byl ponechán pruh lesa, který se táhl jako přirozený hraniční pás k Dolní Lužici. Přeložením lineární hranice na řeku Połčnica (Pulsnitz) na západě, řeku Kwisu (Queis) na východě a na pahorky Lužické vrchoviny představujícími přírodní překážku na jihu byl ukončen teritoriální vývoj.

Když v roce 1253 vyženili zemi s věnem české královské dcery braniborští Askánci, zůstala žitavská zemička součástí Čech, protože král se v žádném případě nechtěl opět vzdát pro něho tak důležité vstupní brány na sever, která byla v minulosti předmětem tvrdých bojů. Askánci provedli na ostatním území důležitou změnu: do čela dosadili zemského fojta, který měl na místě hájit jejich zájmy. Byl nejvyšším soudcem, měl na starosti také lenní záležitosti a byl zároveň i vojenským velitelem. Později ho podporovali ještě dva zemští hejtmani, kteří fungovali po rozdělení Horní Lužice v roce 1268 na Budyšínský okres a Zhořelecký okres jako okresní hejtmani. Zatímco Budyšínsko připadlo v roce 1319 po vymření Askánců zase Čechám, uplatňoval na Zhořelecko své nároky slezský vévoda Jindřich z Javoru (Heinrich von Jauer), kterému se skutečně podařilo si zemi až do své smrti v roce 1329 udržet. Poté se stal také Zhořelec opět českým lénem. Ještě jednou, v letech 1377 až 1396, měl Zhořelecký okres vlastního panovníka, když císař Karel IV. zřídil pro svého syna Jana jako sekundogenituru vévodství Zhořelecké.

Většinou však panovník nepobýval v zemi, proto také nebyl s to zajistit účinnou obranu před lapky, loupeživými rytíři a vyděrači výpalného. V roce 1346 se tedy spojily s vědomím a svolením českého krále hospodářsky vyspělé síly - města - do obranného spolku a slíbily si vzájemnou ochranu a pomoc. Kromě Zhořelce (Görlitz) , Budyšína (Bautzen), Lubije ( Löbau) , Lubáně (Lauban) a Kamence (Kamenz) se k tomuto spolku připojila také Žitava (Zittau), která byla v roce 1253 ještě součástí Čech. To byl počátek slavného "Hornolužického Šestiměstí". Města dala zemi vnitřní řád, nastolila mír, vyhnala loupeživé rytíře a srovnala jejich hrady se zemí. Na společná jednání, takzvané městské sněmy, zvala také zemského fojta jako zástupce markraběte Horní Lužice, jakož i příležitostně jiné stavovské pány a majitele rytířských statků, takže se z této instituce vyvinul určitý druh hornolužického zemského sněmu.

Mnohem tragičtější pro hornolužické obyvatelstvo byla ničivá husitská tažení počátkem 15. století, kterým padla za oběť postupně města Kamenec, Lubij, Žitava a Laubaň . Pouze dobře opevněná města Budyšín a Zhořelec odolala obléhání kacířů. Husovo učení nezanechalo v Horní Lužici znatelné stopy, ačkoli se církev právě u srbského obyvatelstva obávala snadného ovlivnění v důsledku etnické a jazykové příbuznosti s Čechy. Ale Horní Lužice byla nábožensky pevná, ani utrakvistického českého krále Jiřího z Poděbrad asi o 20 let později nechtěla a zvolila si místo něho ještě za jeho života v roce 1469 jako panovníka uherského krále Matyáše Korvína.

Před Lutherovými tezemi se však nebylo možné tak snadno uzavřít. Již v roce 1520 se kázalo ve Zhořelci v novém duchu. Zvláštní ústavní situace Horní Lužice, která se skládala z měst, nízké šlechty a církevních donátorů, způsobila, že se zde pozdější zásada "cuius regio, eius religio" odehrávala na nejnižší úrovni, na úrovni církevního patrona. Ten určoval, v jaké podobě má být podávána Večeře Páně. Již v roce 1523 zavedl Zhořelec oficiálně nové vyznání. O rok později následoval Budyšín a postupně celá Horní Lužice - pouze klášterní panství Marienthal a Marienstern, jakož i kolegiátní kapitula v Budyšíně zůstaly katolické. Ve Šmalkaldské válce musela Horní Lužice nakonec přiznat barvu a táhnout do války proti svým bratřím ve víře na straně katolického císaře a českého krále Ferdinanda. Šest měst se domnívalo, že se bude moci šikovně vyvléknout z ožehavé situace, když opět stáhlo svá vojska v roce 1547 po skončení schváleného období nasazení. Rozhodující bitva u Mühlberka však ještě nebyla dobojována. Šlechta využila příznivé situace, aby očernila města u císaře, který na to předvolal jejich zástupce a odňal jim skutečně všechna privilegia a zabral jejich pozemky. Tato událost známá pod názvem "Pönfall" byla pro města trpkou ztrátou, protože během doby nashromáždila rozsáhlý pozemkový majetek. Zhořelec měl například obrovský územní obvod, vlastnil 48 vesnic, v nichž měla městská rada také soudní pravomoc. Budyšín s 47 vesnicemi byl jen o málo pozadu a i ostatní města Šestiměstí získala úctyhodný pozemkový majetek. V následujících letech soustředila města všechno své úsilí na opětné získání svých držav a privilegií, což se jim do velké míry také podařilo. Avšak dřívějšího politického vlivu již nikdy nedosáhla.

Napjatá náboženská situace, ale především i stálé nové daňové požadavky českého krále byly zdrojem neklidu. Protestantům v Horní Lužici se nepodařilo získat jako jejich slezským a českým bratřím ve víře Majestátní listinu, která by jim zaručovala jejich práva, což je nakonec přivedlo na stranu povstalců v Čechách. Vzpoura vyvolaná defenestrací v Praze v roce 1618 se rychle rozrostla v nejrozsáhlejší válku, jakou kdy Evropa do té doby zažila. Také Horní Lužice, která jinak stála spíše stranou světového politického dění, byla hluboko vtažena do těchto zmatků. České stavy sesadily katolického Habsburka Ferdinanda II. a zvolily si místo něho za krále kalvinistu Fridricha Falckého. Také obyvatelé Horní Lužice se po jistém váhání k této volbě připojili. Císař Ferdinand požádal o podporu říšská knížata. Saský kurfiřt Jiří (Georg), ačkoliv byl protestant, neměl pochopení pro požadavky povstalců. V srpnu 1620 vpadl do Horní Lužice - aniž by opomenul zajistit si předem zemi jako zástavu. Jeho prvním cílem byl Kamenz (Kamenec), který se vzdal bez velkého odporu. O více než jeden měsíc později padl Budyšín po ostřelování 366 dělostřeleckými ranami za den, které způsobilo 2. října zničující požár, při němž lehlo celé město popelem. Když se tato zpráva rozšířila, vzdal se bez větší přestřelky také Löbau (Lubij). Protože císař nebyl s to kurfiřtovi uhradit jeho skutečné náklady, připadla Horní Lužice Pražským mírem 1635 jako české léno saskému kurfiřtovi, který se tím stal i markrabětem Horní Lužice. Tím mohla být protireformace, která zuřila v jiných habsburských zemích, v Horní Lužici odvrácena. Místo toho přicházeli do Horní Lužice z Čech takzvaní exulanti, uprchlíci pronásledovaní pro svou víru, a přispěli zde k hospodářskému rozkvětu. Především ve vesnicích Žitavských hor se stalo lnářské tkalcovství hlavním průmyslovým odvětvím.

Jinak nedošlo v Horní Lužici k žádným velkým změnám. Jen velmi obezřetně probíhala integrace do saského státu. Dokonce i nezávislým náboženským společenstvím jako Ochranovské Jednotě bratrské, které poskytl domicil na svém panství hrabě Zinzendorf, umožňoval hornolužický ústavní systém jejich existenci. Bratři odcházeli do světa z obcí Berthelsdorf a Niesky, aby svým způsobem zvěstovali Boží slovo. Teprve radikální nové uspořádání Evropy, které muselo být provedeno po napoleonských válkách, přineslo markrabství s Vídeňskou smlouvou z roku 1815 pronikavé změny. Aby byla utišena teritoriální nenasytnost Pruska, byla Horní Lužice i přes opakované petice saskému králi i   rakouskému hraběti Metternichovi, který vedl jednání, rozdělena. Nic to nepomohlo - v   budoucnu probíhala hranice jižně od Ruhlandu na severozápadě přes Wittichenau, Hoyerswerdu, Muskau, Zhořelec až do Lubaně - všechno místa, která připadla Prusku. Za účelem efektivnější správy rozdělilo Prusko svůj malý pruh země na čtyři okresy, které byly začleněny do pruské provincie Slezsko. V budoucnu byla příslušným kontaktním partnerem Vratislav. V pruské Horní Lužici těžil z průmyslového rozvoje především Zhořelec a neustále rozšiřoval své kontakty do Berlína a Vratislavi.

V jižní části, která zůstala Sasku, se začala rozvíjet industrializace, díky které se plátno z Horní Lužice stalo žádaným vývozním šlágrem Německa. Význam regionu podstatně vzrostl s výstavbou železnice. V roce 1847 byla dokončena trať Drážďany-Vratislav, probíhající napříč územím Horní Lužice.

Jednota země však zůstala v podvědomí obyvatelstva. Působivě to dokládá stavba sněmovny ve Zhořelci, ve které se i nadále scházely stavy pruské Horní Lužice , aby zastupovaly zájmy země ve slezské sněmovně, nebo transparent nad vstupním portálem do bývalé hornolužické Haly slávy otevřené v roce 1905, dnešním Domem Kultury na východním břehu Nisy, s nápisem: "Zakladatelům Německé říše - vděčná Horní Lužice".

Po nástupu Hitlera k moci byly také tyto struktury zase rozpuštěny a přizpůsobeny nacionálněsocialistickému rozdělení do žup. Zejména v dobách nacionálního socialismu byla vůči Lužickým Srbům prosazována intenzivní asimilační politika. Jejich spolky a noviny byly zakázány, nesmělo se dále vyučovat v srbštině, dokonce již vůbec neměli mluvit svým jazykem. Lidé, kteří se vzepřeli proti těmto represáliím, jako srbští katoličtí kněží, byli vyhoštěni nebo deportováni do koncentračních táborů. Přesto však nedošlo k pokusu o úplnou genocidu Lužických Srbů, nýbrž měli být asimilováni jako "lužickosrbští Němci".

Po roce 1945 se dostaly oblasti Horní Lužice ležící východně od Nisy až po řeku Kwisu pod polskou správu, což bylo nakonec státoprávně potvrzeno v roce 1950 mírovou smlouvou o hranici Odra-Nisa, resp. německo-polskou příhraniční smlouvou z roku 1990. Se zrušením zemí v NDR postihl Horní Lužici v roce 1952 znovu osud dělení: největší část sice spadala pod kraj Drážďany, ale okresy Hoyerswerda a Weißwasser byly připojeny ke kraji Chotěbuz (Cottbus). Po roce 1990 se naskytla opět šance sjednotit největší část Horní Lužice v rámci jedné spolkové země, což se nakonec také podařilo. Spojení části Horní Lužice s Pruskem, trvající z historického pohledu jen krátkých 100 let, jakož i dvě diktatury však udusily především v oblasti Zhořelce hornolužickou identitu, a tak byl se zřetelem na slezské podmínky - řada uprchlíků ze Slezska našla ve Zhořelci svůj nový domov, aby zůstala na dosah své slezské vlasti - vytvořen pro region ležící na Nise Dolnoslezský - Hornolužický okres. Díky intenzivní slezské lobbystické práci je v preambuli Saské ústavy obsažen pasus, podle kterého navazuje saský lid také na dějiny dolnoslezské oblasti - o říšském teritoriu Horní Lužice, které bylo po staletí samostatné a od roku 1635 úzce spjato se Saskem, však neobsahuje žádnou zmínku.